Díky, zlatí hoši. Nastartoval český hokejový Super Bowl opakování roku 1996?

Tak se to povedlo. To, čemu před třemi týdny věřil málokdo, se stalo skutečností. Čeští hokejisté jsou potřinácté světovými šampiony, poprvé od roku 2010. Což bylo nejdelší čekání na zlato od rozdělení federace.

Nebudu lhát, když jsem po turnaji v Brně viděl nominaci národního týmu, byl jsem skeptický a říkal jsem si, proč kouč Radim Rulík opomenul toho, či onoho. Některá jména v čele s Kubou Vránou, Tomášem Noskem či Jirkou Ticháčkem i dle mého míněná měla v nominaci být.

A do toho rozpačitá tiskovka, na kterou se nanominoval i šéf svazu Alois Hadamczik. Na rovinu, kdyby tohle někdo udělal jemu v době, kdy vedl národní tým, vztekal by se ještě rok poté. Působilo to všelijak.

O pár dní později jsem dostal od kamaráda lístky (za což mu moc děkuji) na úvodní den šampionátu. S jiným kamarádem jsme zašli na část zápasu se Švýcary, pak do fanzóny, ze které jsme vyšli značně zklamaní.

A při čekání na opětovné otevřené arény jsme ve frontě pomohli udělat prostor – a také informacemi poradili – početné rodinné výpravě. O pár minut později jsme zjistili, že jde o potomky a vnuky trenéra národního týmu. Ano, žádné VIP. Hezky s námi vystáli frontu, lístky si platili ze svého. Dědeček by byl na vnoučata jistě hrdý, kdyby slyšel, jak s dalšími fanoušky nadšeně fandili už před halou.

Kromě tohoto zážitku jsme viděli i hodně zajímavý zápas. Když jsme z haly odcházeli, říkali jsme si, že v tom týmu síla určitě je. Na ten hokej, byť to skončilo 1:0 po nájezdech, se prostě dalo dívat. A platilo i pro další zápasy.

Najednou do sebe vše zapadalo. Že je tým nadevše, nebyla od kluků jen prázdná fráze, ale realita. Ano, ve skupině nestačili Češi na Kanadu a Švýcarsko, ale vždy urvali alespoň bod. A hlavně postupně posilovali. Všechny příjezdy z NHL pak zafungovaly skvěle.

Že dal Pastrňák až vítězný gól ve finále? No, a co? Pokud člověk vnímal a poslouchal tiskovky a rozhovory, tak pochopil, v čem tkvělo hlavní kouzlo české „88“. Všichni soupeři se na ni soustředili. Všichni. Ve čtvrtfinále na to doplatili Američané, v semifinále pak Švédové, kteří na Pastovu lajnu využívali své nejlepší letky a tím otevírali možnosti dalším českým útokům, které v sobě skrývali taktéž obrovskou sílu.

Nu, a když ve finále Švýcaři na chvíli dali největší hvězdě turnaje prostor, jejich zlatý sen se rázem rozplynul. A opět, nebudu lhát, do finále jsem si více přál Kanaďany, nevím proč, ale říkal jsem si, že by našemu týmu mohli sedět více než otravný styl Švýcarů.

To je ale už jedno. Jestliže v předchozích letech marného dobývaní finálových vrat působili občas tuzemské výběry v play-off bezzubě a bez systému, letos každý jeden hráč věděl, co má dělat. Ba co víc, zatímco na švýcarský či finský hokej se často nedá dívat, na ten náš ano. I když to bylo 0:0, či 1:0, pořád se něco dělo.

Týmový sport obecně je o nuancích a o oné často omílané chemii. Když máte v kabině 20 a více lidí, je naprosto jasné, že si ne každý může sednout s každým. Že často hraje roli i ego jednotlivců, které neumí potlačit kvůli kolektivu. Kouč Rulík měl celou sezonu na to, aby pozoroval, jak se jednotliví hráči chovají.

Vzal s sebou jen ty, kterým prostě věřil, že v kabině nebudou dělat zbytečné blbosti. A že jsou dostatečně psychicky odolní. Evropský základ pak skvěle doplnil o hvězdy z NHL, které tolik toužili po úspěšné tečce za neúspěšnou sezonou v zámoří (v podobě toho, že si nedošli pro Stanley Cup).

Zároveň se trefil do brankářů. Spolu se svým týmem. Ano, Karel Vejmelka, Petr Mrázek ani Lukáš Dostál hráli v bídných týmech, ale… kdo alespoň trošku NHL sledoval, viděl, že všichni tři patřili ve svým týmech k tomu lepšímu. Mrázek a Dostál pak možná byli klubovými MVP. A své kvality potvrdili také v Praze.

Sečteno, podtrženo, první národní sportovní vrchol roku vyšel Čechům nadmíru. A je úplně jedno, že hokej na top úrovni hraje se zavřenými očima tak deset, jedenáct zemí. Země ze srdce Evropy zápolení na ledě miluje. Když se daří, tak jako letos, dokáže bez přehánění pobláznit celý národ. Lidé na chvíli zapomínají na běžné strasti a slasti, na neshody a další negativa.

Neděle odpoledne a večer v Praze? Vymeteno. Jen na Letné probíhala sparťanská mistrovská párty. Zbytek metropole sledoval hokej. Naprosto všude. Byl jsem v práci a snad každý koukal alespoň do telefonu, kde běžel přímý přenos z O2 Areny. Když to nadnesu, finále domácího mistrovství světa v hokeji bylo pro Češi něco podobného, jako je pro Američany každoročně Super Bowl.

Nebylo by od věci, si pohodu, soudržnost (na 18 tisíc lidí, kteří zpívají národní hymnu, nikdy nezapomenu) udržet i poté, co postupně opojení z úspěchu českých hokejistů pomine. Minimálně poslední víkend bylo prostě na světa zase na chvíli o něco lépe.

Takže, zlatí hoši, díky.

A kdo ví, třeba na vás v dalších týdnech naváží fotbaloví kolegové. Jen pár hodin po oslavách na Staromáku, které „nepřežila“ vítězná trofej, totiž kouč Ivan Hašek oznámí svých 26 vyvolených pro letošní Euro, které startuje už 14. června. Finálový duel je pak naplánován do Berlína na 14. července. Proč by se nemohl alespoň opakovat roku 1996?