Když je svět ještě v pořádku aneb Zlatá éra sportu. Právě nyní. A nejen v hokeji

Už jsem o tom chtěl napsat delší dobu, ale aktuální dění v mé milované NHL, kde padá jeden milník za druhým a ten nejvýznamnější v podání Alexe Ovečkina se blíží mílovými kroky, mi opět ty myšlenky připomněly – poslední roky žijeme ve zlaté éře sportu a měli bychom si to náležitě užívat.

Současný svět je plný emocí. Bohužel, často postavený na těch negativních, na čemž se podepisují jak sociální sítě, tak novináři. To je třeba důvod, proč jsem před lety přestal sledovat klasické zprávy na tradičních televizních stanicích. Sedíte půl hodiny u obrazovky a říkáte si: sakra, proč ještě nenastal konec světa? A přijde to teď? Nebo teď? A co teď?

Chápu, že pokud někdo především na hlavní zprávy na Nově či Primě kouká pravidelně, musí prostě do depresí spadnout. Občas si říkám, jak bylo krásné, když byl Youtube ještě v plenkách (nebo vůbec), Facebook, Twitter či Instagram byly pojmy, které svět ještě neznal a nejvíce drbů a zaručených zpráv měly naše sousedky a lá Kelišová.

Na druhou stranu, pokud se v té době stalo něco „bombastického“ i v tom pozitivním slova smyslu, uniklo vám to také. Nemohli jste sledovat parádní akce z jakéhokoliv sportu téměř z pohledu střelce, pro ovládání hráčů na NHL 99 vám stačily na klávesnici tři šikovné prsty (je fakt, že já tohle jednoduché ovládání používám doteď, fakt si nechci u všemožných triků zlomit prstíky).

A že je opravdu, co sledovat.

70. a 80. léta minulého století patřila soupeření dvou světů – Západ vs. Východ – což posouvalo některé výkony až do nebe. Za mě je stále až neuvěřitelný pohled například na koulařské statistiky, kdy hlavně v hale jsou výkony žen z 80. let až těžko uvěřitelné. A pořád platí, že i venku je nad světovým rekordem Natalji Lisovské (22,63 metrů) pouze pět mužů z moderní éry, tedy 21. století. V hale pak dokázal výkon Heleny Fibingerové přehodit od roku 1989 pouze fenomenální Ryan Crouser.

A právě on je jedním z těch, díky kterým si současnou éru sportu tak užívám. Posouvání hranic, překonávání rekordů, o tom by sport měl být (ponechme stranou doping, prosím, protože ten součástí světa byl, je a bude).

Konkrétně v atletice vše nastartoval Usain Bolt. Když v roce 2017 skončil, kde, kdo si říkal, že královna sportu zase umře. Naštěstí se tak ale nestalo.

Je zde Crouser, jsou zde létající Švéd Armand Duplantis či Katařan Mutaz Essa Baršim (a Jaroslava Mahučičová), překážkáři Karsten Warholm a Sydney McLaughlin-Levrone, na velkých akcích pak pravidelně vídáme fantastická finále v oštěpu.

Totéž se pak dá napsat o fotbale, či tenisu. Je nejlepším fotbalistou historie stále Pelé, Maradona, či Cruijff (všichni už bohužel nejsou mezi námi), nebo je už překonali fenoméni posledních dvou dekád Lionel Messi a Cristiano Ronaldo? A co srovnání Peta Samprase, Björna Borga, Andrého Agassiho, Roda Lavera s Novakem Djokovičem, Rafou Nadalem či Rogerem Federerem?

Mimochodem, v těchto sportech buďme rádi za současnou éru, za současné multimediální možnosti. Svého času se zdály rekordy Samprase (14 grandslamů), Jimmyho Connorse (počet výher a titulů na okruhu) jako nedostižné. Jaká je situace v roce 2024? Vlastně jen posledně dva zmíněné vavříny už zůstaly v držení „staré generace“. Ostatní čísla „zlatá trojice“ smazala jako by ani neexistovala.

Totéž platí o dvojici Messi – Ronaldo. Když v roce 2006 završil Íránec Alie Daeí svoji reprezentační kariéru se 108 vstřelenými brankami, byl jeho rekord považován za téměř nepřekonatelný. Vždyť ve vyspělých fotbalových zemích se mu nikdo neblížil ani na dostřel třeba 40 gólů. Když o osm let později končil Miroslav Klose na metě 71 branek, byl v té době evropským rekordmanem.

Současnost? Ronaldo už má na kontě 135 branek. Messi 112. Pokud se nic šokujícího nestane, na stovku se nejspíše dostanou také Romelu Lukaku a v současné formě i Robert Lewandowski. Pokud vydrží zdravý, může tuto metu atakovat také Neymar. A je tu také 85gólový Ali Mabchout z Emirátů.

A pak tu je oficiální statistika střelců 500 a více branek. Její čelo se neustále upravuje, mění, každopádně tuto skupinu v novém tisíciletí rozšířilo o čtvrtinu hned pět jmen – vedle trojice Messi, Ronaldo a Lewandowski ještě Zlatan a Luis Suaréz. Našlápnuto mají ještě i Lukaku, Neymar a samozřejmě nová generace v čele s Erlingem Haalandem a Kyliánem Mbappém.

Nu, a pak jsou tu ještě pro mě osobně nejoblíbenější sporty – box a lední hokej (milovníci těch dalších v čele třeba s NFL či basketbalem a fenoménem jménem LeBronem Jamesem, už nejúspěšnějším střelcem NBA historie snad odpustí, ale čísla v těchto sportech tak nastudovaná nemám).

V éře čtyř pásů, která v boxu trvá necelých dvacet let, byli dlouho jedinými, kdo měli všechny čtyři pásy, tedy organizací WBC, WBA, IBF a WBO, v držení Bernard Hopkins a jeho následný přemožitel Jermaine Taylor. Mezi ženami se v minulé dekádě do této pozice dostala norská „První dáma“ Cecilia Braekhus.

V tuto chvíli je už Breakhus doplnily Claressa Shields, Katie Taylor (obě navíc ve dvou vahách), Jessica McCaskill, Franchón Crews-Dezurn, Chantelle Cameron, Amanda Serrano, Alycia Baumgardner, Savannah Marshall a Gabriela Fundora, tj. celkem dalších deset žen a dívek.

Dvojice Hopkins – Taylor má následovníky v Terenci Crawfordovi, Oleksandru Usykovi, Naoyi Inouem (všichni tři sjednotili dvě váhy), Joshi Taylorovi, Canelu Alvarezovi, Jermellu Charlovi, Devinu Haneym a naposledy i Arturu Beterbijevovi, tj. v osmi bijcích.

To, co dlouhé roky nebylo možné, protože federace prostě odmítaly zápasy o více pásů, nedej bože o všechny (peníze a zase peníze), je najednou téměř běžné. Což je dobře, protože minimálně těchto osm boxerů a deset boxerek si může říct – byly jsme nesporně, nezpochybnitelně a naprosto dominantně vládci/vládkyně některé z vah, protože v ní v danou chvíli žádný jiný šampion nebyl. Tečka.

A když k tomu přičteme 108 milionů diváků, kteří na Netflixu shlédli event s hlavním duelem Jake Paul vs. Mike Tyson? Mysleme si o jeho průběhu cokoliv, řečí čísel jde ale pro box o naprostou fantazii. Pokud toho dokáže tento sport využít.

NHL je sice v zámoří až v závětří za NBA, MLB a hlavně NFL, poslední roky se jí ale daří minimálně na sociálních sítích přece jen prorážet. Důvod? Rostoucí ofenzivní rejdění. Zatímco v minulých dvou dekádách se nad 100 bodů dostávali hráči zcela výjimečně, poslední tři post-covidové sezony? Osm, jedenáct a naposledy devět hráčů!

Do toho podobně jako ve fotbale v případě Messi – Ronaldo vrcholí generační soupeření mezi Sidney Crosbym a Alexem Ovečkinem. První právě dnes překonal milník 600 branek a 1600 bodů, čímž se zařadil po bok legend z největších, druhý pak míří na piedestal nejlepšího střelce NHL všech dob. A ani současné zranění mu v tom nezabrání, pouze ho zpomalí.

K tomu přičtěte „šílená“ čísla čtyřlístku útočníků Connor McDavid, Nathan MacKinnon, Nikita Kučerov, Leon Draisatl a mezi beky především Cala Makara a máme tu skutečnou zlatou éru toho sportu, jak ostatně tvrdí jeden z parádní spotů, které NHL loni pustila do světa.

Takže, užívejme si to. Negativních až zkázonosných informací na nás dopadá dnes a denně spousty, je fajn mít i kam sáhnout pro ty pozitivní. Vždyť, od toho ten sport je…