Biolog Petr: Jsou boxerky díky chromozomům XY muži? Ne, lidé si problematiku zjednodušují

Téma dvou boxerek, které loni diskvalifikovala Mezinárodní boxerská asociace (IBA) z mistrovství světa, protože neprošly testy genderu a na hladinu testosteronu v krvi, rozhýbal nejen sportovní komunitu. Alžířanka Alžířanka Imane Khelif (český Imám Chalífová) i Tchajwanka Lin Yu-Ting (česky Lin Jü-tching) se dočkaly doslova honu na čarodějnice. A řady nelichotivých komentářů, ohlasů. „Lidé si otázku pohlaví značně zjednodušují,“ říká k tématu respektovaný český biolog Jaroslav Petr.

Ten i z dovolené celý příběh taktéž pozorně sleduje. A přestože sám prohlašuje, že není sexuologem, ale vzděláním zemědělec, coby uznávaný vědec se zaměřením právě na biologii má k tématu rozhodně co říct.

Jak vnímáte celý příběh, kterým teď bez nadsázky žije nejen celý sportovní svět. Komentuje ho snad každý…

Je to složité. My jsme zvyklí dělit lidi na dvě skupiny – muže a ženy. Dneska se ale bere pohlaví i biologicky jako „spojitá vlastnost“, kde je široká škála „přechodných stavů“, tzv. intersexů. XY opravdu nic moc neřeší. Jsou muži XX a ženy XY. Dokonce ani hladina testosteronu, není asi tím objektivním ukazatelem. Zvláště v případech, kdy se člověk narodí s mutací pro androgenové receptory. Pokud je má zcela nefunkční, pak u něho testosteron nemůže působit (studentům to přibližuji, že je to jako když máte sice dobrý televizní signál, máte televizi, ale chybí vám anténa).

Ale receptory mohou ztratit funkci jen částečně, a pak samozřejmě vysoké hladiny testosteronu mohou určitou výhodu přinášet. Ale ženy si produkují malá množství testosteronu a mají funkční receptory, takže i „normální“ ženy z toho nějakým malým způsobem těží. Asi by bylo nejspravedlivější hodnotit tyto případy nejen podle hladiny testosteronu, ale také podle funkčnosti receptorů, ale to by bylo složité. Stanovit hranici pro hormon je jednodušší. Ale hormony jsou vylučovány v tzv. pulsech, takže jednorázový odběr může být zavádějící.

Hodně to připomíná příběh jihoafrické atletky Caster Semenyaové, který zde byl patnáct let zpět.

Studie, kterou tehdy nechala provést IAAF (Mezinárodní atletická federace), nebyla zrovna objektivní a byly k ní silné výhrady z řad odborníků. Přesto na jejím základě nesmějí ženy s vysokými hladinami testosteronu běhat tratě tuším od 400 do 800 metrů včetně 400 m překážek. Ženy postižené polycystickým ovariálním syndromem (nejčastější hormonální onemocnění u žen, které často vede k neplodnosti) mohou mít velmi vysoké hodnoty testosteronu, ale na ty se omezení nevztahuje.

Velmi sporná mi pak přijde praxe, kdy ženy musí užívat léky na potlačení tvorby testosteronu, aby prošly testy a mohly se účastnit ženských soutěží. To je dost tvrdý zásah do organismus a nedivím se, že ho některé sportovkyně nechtějí podstoupit. Problém je i s argumentem, že ženy s vysokými hladinami testosteronu těží z této výhody dlouhodobě, kdežto ženy s polycystickým ovariálním syndromem (PCOS) jim nejsou vystaveny tak dlouho. Je prokázáno, že hormonální doping mužů přináší výhodu i poté, co atlet dopovat přestal a vrátil se do soutěží po vypršení trestu. Ale oficiálně ho berou jako čistého.

Obávám se ale, že nejeden odborník, kteří se k těmto problémům dneska velmi tvrdě vyjadřují, žije v zajetí stereotypů. Já jsem přednášel určení pohlaví sexuologům na jejich konferenci a po přednášce za mnou přišel jeden pan profesor a říkal: „Člověče, co jste to udělal. Vy jste nám rozbil všechno, na co jsme věřili.“ To mi pak bylo smutno.

Svoje regule má také MOV (Mezinárodní olympijský výbor). Ty jsou ale už z roku 2015, nejsou s ohledem na vědecký vývoj trošku zastaralé?

Jsou velmi zjednodušené. Udávají jednu jedinou hodnotu testosteronu. Ale vůbec neřeší, zda má ten testosteron v organismu nějaký účinek. A v některých případech ani v tak vysokých množstvích žádný účinek mít nemůže.

Obě boxerky se tomuto sportu věnují už nějaký ten pátek, byly také na OH 2020, kde shodně vypadly v prvním kole. Mohou se jejich těla tak výrazně měnit, když v posledních letech šla i jejich výkonnost nahoru? Alžířance je 25 let, Tchajwance 28.

Může, ale jen díky tréninku a dalším režimům, které jsou ale dostupné všem. Pokud by měl testosteron šanci částečného účinku (receptory jsou aspoň částečně funkční), pak by asi mohl být trénink účinnější. Ale částečná funkce receptorů se většinou pozná na genitáliích, protože ty se pak aspoň částečně vyvíjejí jako mužské (zvětšený klitoris apod).

A jak je to tedy s jejich výhodou ohledně zmiňovaného hyperandrogenismu? Protože, dle veřejně dostupných informací, ten může být pro ženy naopak velmi nepříjemný a zdravotně i nebezpečný. Lze to nějak laicky vysvětlit? Co se v jejich těle stalo jinak než v tom mém, vašem, prostě tom tradičním vnímání biologického rozdělení muž a žena?

Testosteron sám o sobě nemá příliš razantní účinek. V těle se mění na dihydrotestosteron a ten pak zajišťuje vývoj tzv. sekundárních pohlavních znaků (to je všechno kromě varlat, tedy vývoj zevních genitálií, celková stavba těla, osvalení, ochlupení, ale i funkce mozku). Větší tělesný rámec asi nehraje v bojových sportech roli, protože tam jsou hmotnostní kategorie. Má ale silný anabolický efekt. Kdysi se deriváty testosteronu (metyltestosteronem) dopovalo jako anabolickými steroidy.

Poruch vývoje pohlaví je široké spektrum. Je to složitý problém a u těch jednoduchá řešení nefungují. Někomu může vysoký testosteron pomáhat, jinému je na nic. A mezi nimi nikdo nerozlišuje. V případě insenzitivity k androgenům by asi pomohla genetická analýza, která by ukázala, jak moc si receptory uchovaly schopnost přenášet na buňky signál hormonu testosteronu. Ale to by bylo docela složité a zase by vzniklo spektrum případů. Někomu nefungují vůbec, někomu zčásti, jinému jen trochu. Ale asi by s tím pohnula umělá inteligence, kdyby se tomu chtěl někdo věnovat. Z genu dneska umí AI odvodit prostorovou strukturu bílkoviny a z té se dá zase vyvodit interakce bílkoviny receptoru s hormonem.

Lze toho, se v tělech obou boxerek po podobných testech a zjištění využívat cíleně? Protože výkonnost Alžířanky začala růst až po 20. narozeninách, do té doby nebyla nikterak výjimečná.

Ale to je asi normální, že sportovci „vyzrávají“ a v řadě sportů roste po dvacítce výkonnost. V silniční cyklistice je v závodech mužů vyhodnocována kategorie do 25 let (bílý dres na TdF). Letos na Tour dominoval Tadej Pogačar. Za ním byl Jonas Vingegaard a pak daleko zbytek světa. Na oba se bučelo, padalo podezření z dopingu, řešilo se téma rebreathingu (vdechování oxidu uhelnatého pro sledování množství hemoglobinu v těle a je třeba jej v různých intervalech opakovat, pozn. autora).

Nevím, jak je to u boxerů, ale nepředpokládám, že by tam teenageři byli zralejším borcům vyrovnanými partnery.

IBA (Mezinárodní boxerská asociace), která po rozhodnutí svého ruského šéfa obě loni zpětně diskvalifikovala z MS, tvrdí, že obě testovala nejdříve na MS 2022 a poté právě na MS 2023. MOV to zpochybňuje, prý to bylo cílené rozhodnutí bez jakéhokoliv testování (IBA tvrdí, že své postupy testování nechce zveřejňovat). Pokud si odmyslíme jejich politický boj, napadá vás nějaký postup, který takto mohla IBA použít? Porovnání vzorků? Něco jste totiž v té odpovědi naznačoval, že hormony jsou vylučovány v pulzech atd…

Akreditované laboratoře by měly dávat ze stejných vzorků velmi podobné výsledky. Pokud se testovalo na mužský Y chromozom, tak tam je to jednoznačné. Pokud ho sportovec má, tak musí vyjít pozitivní vždycky. Z krve matky se dá Y chromozom zjistit i u plodu ještě před narozením. Ale samotná přítomnost Y chromozomu neznamená, že jeho nositel je muž. S některými genetickými defekty chromozomu Y se člověk vyvíjí jako žena. A jako žena se může za určitých okolností vyvíjet dokonce i s nenarušeným chromozomem Y. Třeba při poškození genu SOX9, který není součástí chromozomu Y.  S testosteronem je to složitější, protože, jak už jsem zmiňoval, jeho hladiny přirozeně kolísají. Ale hranice, která je daná jako maximální povolená, je opravdu vysoká.

Jsou to opravdu biologicky muži v ženském těle, jak se zjednodušeně tvrdí? 

To je zavádějící. Nevím, kolik jim naměřili testosteronu (zda vůbec) a nevím, jestli mají insensitivitu k androgenům (když ano, tak jestli absolutní, nebo částečnou). Mohou se vyvíjet jako ženy i s pohlavními chromozomy XY z mnoha důvodů. Naše představy o tom, kdo je muž a kdo žena jsou velmi zjednodušené. Příklady: Při rutinní kontrole plodu na trisomii 21 (Downův syndrom) byla provedena kontrola chromozomů i matce, pro kterou šlo o její třetí dítě, a zjistilo se, že má ve většině buněk těla pohlavní chromozomy XY. Byla tedy muž? No asi ne. Senior, který byl průkazně otcem dvou dětí šel na operaci kýly a našli mu v pánevní dutině dělohu. Byl tedy žena? No také nejspíše ne. Muži a ženy jsou většinové, ale přitom krajní polohy spektra.

Bohužel je v tomto mezi laickou veřejností zmatek. Lidé si pletou intersexy s trangendery a někdo dokonce i s homosexuály. Transgender je jasný, tam by mě nikdy nenapadlo volat po účasti trans žen v ženských soutěžích. Tělo je pod vlivem pohlavních hormonů od fetálního období přes pubertu. A tam se trans ženy mimo jakoukoli pochybnost vyvíjely jako chlapi.

A také nemám rád, když někdo tvrdí, že intersex je „proti přírodě“, „zrůda“ a podobně. Samice krtka mají pohlavní žlázy typu ovotestes. Tedy vaječníky a k nim připojená varlata. Tato varlata sice neprodukují spermie, ale produkují habaděj testosteronu a jsou větší než vlastní ovarium. A krtci s tím žijí miliony let bez nejmenších trablů. Samice se normálně rozmnožují. A to nezmiňuji hlodavce, kde mají samci i samice pohlavní chromozomy XX. A taky jim to funguje. Cesty k samčímu a samičímu pohlaví jsou velmi spletité. A to platí i pro lidi.